Lze najít mnoho definic propagandy, ale žádná není všeobecně přijímána. Objevují se jak názory, že za propagandu lze označit jakoukoliv komunikaci, jejímž účelem je někoho přesvědčit, tak pohled, že jedině podvodné přesvědčování je propaganda.[1] V nejneutrálnějším smyslu slova znamená propaganda rozšiřování nebo propagaci specifických idejí. V latině se jí míní „šířit“ či „rozsévat“ (Jowett, O´Donnellová 2006). Podle Joweta a O´Donnellové (2006) je propaganda promyšlené a systematické úsilí formovat vnímání, manipulovat poznáním a přímým jednáním za účelem dosažení reakce, jež jev souladu se záměrem propagandisty.
Úspěch propagandy závisí na tom, zda dokáže vnutit recipientovi určité jednání, aniž by ten jej přestal vnímat jako jednání ve vlastním zájmu. Toho lze dosáhnout mnoha mechanismy, např. cenzurou obsahů masových sdělovacích prostředků, zkreslováním skutečnosti, matoucími generalizacemi, zjednodušováním, dezinformacemi, rétorickými triky, falešnými svědectvími a důkazy, vycházením vstříc očekávání publika, odvoláváním se na autority, vyvoláváním napětí, využíváním dichotomie my vs. Oni a hluboce zakořeněných stereotypů ohledně sociální reality apod. (Šimůnek 2002).
Pro účely práce pojednávající o propagandě za první světové války je vhodné vyjít z Lasswelovy typologie. Lasswell (1927) dělí propagandu na mírovou a válečnou. Mírová propaganda pro něj představuje jediný efektivní nástroj k udržení sociální soudržnosti v atomizovaných masových společnostech. Válečná propaganda má oproti tomu v době války vyvolat nenávist k nepříteli, udržet si spojence, zachovat si přízeň uvnitř neutrálních států a pokud možno dosáhnout jejich spolupráce a konečně demoralizovat nepřítele. Válečná propaganda neboli psychologická válka podle něj musí být vedle vojenského a ekonomického tlaku nezbytnou součástí každé války (Lasswell 1927).
Po skončení I. světové války byla dokonce i odborná veřejnost překvapena silou, jakou propaganda během konfliktu...